UTAJENÉ SLZY.

Už léta pálí na mé duši.

Tak dávno již jsem neplakal –

ač když se moje oči smály,

jsem v srdci nosil pláč a žal.

Ne slzy štěstí. Ty jen zřídka

zrak roztoužený zarosí

a když – tak mizí zase náhle,

jak třpytná vláha za rosy.

Oh, moje slzy utajené,

jak v podzim vláha jsou jen as –

tu slunce pije, země ssaje

a přec ji ještě stihne mráz.