ÚTĚCHA BÁSNÍKOVA.

Bylo na jeseni; žhoucí páry

Z hor okolních k nebi stoupaly,

Kde se dlouhé, krvavé požáry

V modřinách hlubokých koupaly.

Posledním z večera políbením

Slunka zář se na pahorkách chvěla,

Jenž se loučíc s vroucím roznícením

Světům jiným v náruč toužnou spěla.

Jak sen za snem hyne před zrakoma,

V soumrak vchází tvář s růžnýma rtoma.

Z barvitého věnce, skvělých květů

Oblakových, v času prudkém letu,

List za listem v soumraku se skrýval,

Jak by nikdý nebyl se zaskvíval. –

Poblesk za pobleskem jak umdlívá,

Básník rozčílený smutně zří:

„– Takž i mého světla již ubývá –

Slabý kdy plamýnek dohoří?

Onna zář, jenž srdce přeplnila

Žhoucím plamenem a světlem svým,

Onna mysl, jenž tak blaze snila –

Klesne v hrob s ochladlým srdcem mým.

Co jsem vlasti s láskyplným citem

Podal, – myšlénky vyslovené, –

Krátkým v lidské paměti jsou bytem:

Věk budoucí jich zapomene.

Jednu jenom dráhu k blaženosti,

Jednu jen jsem vidinu uznával;

S přeludami krásné budoucnosti

Beztělným jsem obrazem pohrával;

Idealní jsem si svět utvořil,

Boj s všedností značil život můj; –

Co jsem v noci stavěl, den to zbořil:

Zničený již oučel vidím svůj.

Harfa moje v rukou tiše dřímá,

V srdci mém již nebudí se zpěv;

Myšlénka mne o smrti zajímá,

V mladých žilách vřelá chladne krev! –

Květy jarní, kam jste se poděly,

Nežli sobě z vás jsem věnec svil?

Větrové, kam sny jste zaháněly,

Umdlen že tak záhy jsem dosnil?

Kde ten čas, kdy rozvité na stráni

Kvítky zvukům harfy naslouchaly?

V libozvučném strun mých rokotání

Soucitné kdy dechy ke mně vály?

Zpíval jsem, co v tiché samotnosti

Stromy sobě tajemně šeptaly,

Zpíval jsem, jaké se city zňaly

Ve vlastního srdce hlubokosti;

Zpíval jsem o sladkém milování

– Neb já žel i blaho lásky cítil, –

Jejíž plamen náruživé zdání

Mladosti mé strašlivě roznítil.

Nevím mocnost, jaká mnou tu vládne,

Že jsem musel slovy se zjeviti.

Nepřivolal myšlénky jsem žádné,

Samyť spěly mysl naplniti:

Jako včely z jara vylétají

A z rozličných květin med svůj ssají,

Tak i mne obrazy ochvívaly

Barevné, a v básních se splívaly.

Mně se rdělo zoře, skvěly hory,

Chvěly moře, ptactva pěli zbory;

Já však jsem poslouchal i se díval

A všem dobře vždy jsem rozumíval.

Mladost zašla; zpomínání chladné,

Rozjímání duší mou teď vládne.

Mnil jsem vystavěti světy nové –

S nocí mou zhynuly mojí snové;

A co v nich tak krásně se jevilo,

Zřím, že marné vše a klamné bylo!“ –

Žal tak jeho zněl. – Již slunce kleslo,

Noc pádila v stinné údolí,

V tichu spočívalo vůkolí,

Klekání jen soumrakem se neslo.

Básník rozčílený domů spěchal,

Cítě, že se blíží jeho cíl;

A kde s poslední pomněnkou snil,

Vřelých slzí krůpěje zanechal.

V skrovné síni noc jej překvapila –

Poslední byl zašel jeho den!

Ještě jednou popohlídnul ven,

Kde se podlé záře zář třpytila,

Svět kde objímal tak mírný sen,

Jak by, an se peruť noční chvěla,

O zármutku země nevěděla.

Kolem ticho; občané již spali,

Kdo jen tamto ještě v pozdní době

Při lampičce s knížkou v ruce bdí?

Dívka, jížto otce pochovali,

Jejíž matka dávno hnije v hrobě;

Sirotek – bez těchy v noc hledí.

Co to čítá? – Dítě opuštěné

V mrtvích slovech na žal zapomíná;

Tvář je bledá – oči zaslzené –

Předc svůj smutný osud neproklíná?

Co as’ čte? Co vlaží srdce tíseň?

Možná-li? Toť básníkova píseň!

V marném co – jak se domníval – snění

Zjevilo se muži zbloudilému,

Opuštěné dává utěšení?

Těchou v srdci jest osamělému? – –

Slyš! a tamto při měsíční záři

Vězeň s zoufalostí v vpadlé tváři,

Zhledem divokým se v temno dívá,

A k útěše píseň jeho zpívá!

I jak zpěvem touhu, žalost jeví,

Sžírající bol se v něm uleví.

Zeď co před zrakoma mu ukrývá,

V písni básníkově naň se dívá;

Ontě sní o blažší minulosti,

Doufanlivě hledě k budoucnosti.

„Tedy předce žije, co jsem stvořil?

Marnému jsem bludu se nekořil?

Zapomenuté-li v světském hluku

Skutky mé předc vinou se v souzvuku

K srdcím osamělým? – Ó! nechť tedy

Hynou smutné žití mého sledy;

Jen když, co se z ducha vyvinulo,

V duchu zpříbuzněném se ujmulo!“

Takto řka, své oči uzavírá,

Zapomenutý – neželí více;

Srdce utiší se – blednou líce –

V nové sny duch jeho se ubírá.