Útěcha chudých.

Na stromečku světla planou,

samá záře se tu leskne,

jizba chudá – ale dneska

nikdo v ní si nezasteskne.

Děti – ty jsou plny blaha,

srdcem radosť hýbe živá,

dědeček, ten s usmíváním

na ten dětský rej se dívá.

Sdružila se kolem něho

celá dětská drobotina,

zamyslil se, vzpomínal si,

vypravovat započíná:

„Vzpomínám, mé děti drahé,

když tak hledím v jasná světla,

co jsem zkusil, co jsem zažil,

než má hlava stříbrem zkvetla.

A tu jedna velká pravda

vždy mě blahem posilnila:

„Netruchlete, že jste chudí,

chudoba je Bohu milá.“

Bohu milá, všemu nebi,

jako klenot velké ceny,

chudý, nuzný byl Pán Kristus,

chudý, v chlévě narozený.

A přec ctnosti nejkrásnější

v životě ho provázely,

božská láska, moudrosť, svatosť

v jeho srdci stánek měly.

Netruchlete, že jste chudí!

V srdci lásku k Bohu mějte,

lásku k lidem, k pravdě, dobru,

na dědečka vzpomínejte.

A když moje naučení

věrně v srdci zachováte,

nebudete nikdy chudé,

moje drahé děti zlaté.“

Na stromečku světla planou,

děti hledí v jas jich rudý,

praví: „Chudoba je ctností,

Pán Ježíš byl také chudý.“

Dědeček zas usmívá se,

k prsoum se mu kloní hlava,

vztahuje své staré ruce,

vnoučátkům svým požehnává.