Útěcha epigonům.

Co zbývá nám? Vše vavříny jsou sžaty,

jen ku zívání jsou dnes epopeje,

o lásce veršům se i mládež směje,

a drama blátem smýká svoje šaty.

Svět jinak nyní léčí svoje ztráty,

ten pije a ten skrblí a ten kleje,

a básník ztratil ten prut čaroděje,

jímž davy v sochy měnil v úžas jaty.

Kdo poslouchá, když pěješ? Sladká hříčka

jsou světu verše – však jich píseň tklivá,

ó věřme jí – tam lidstva mladost žije!

Tam triumfalně ono jaro zpívá,

jež ztratil svět, kde všecka poesie

se do dívčího skryla pantoflíčka.