Útěcha pozůstalým.

Za rakví jde vdova a matným krokem,

před se zírá polosklenným okem;

mluví-li kdo, ona nerozumí.

Ohromnou-li bolest v sobě tlumí?

Nikoli! Vždyť bolest žádnou nemá,

slepa jest a hlucha ba i němá;

každou bolest před tím překonala,

u svého když muže nocovala.

On ji hladil: „Maminko má drahá,

Ty jsi byla jádrem mého blaha;

neodejdu, s Tebou vždy chci býti,

nebuď smutna, pro mne musíš žíti!“

Slyšela-li manželova slova

ta, jíž budou brzy říkat vdova?

Neslyšela paní ušlechtilá,

sedíc u manžela v mdlobách byla.

Odvedli ji. – Muž ji zase volal!

Jemu manželčin cit neodolal.

U hrobu již stojí truchlá vdova

jako tuhá socha mramorová;

slzičky své všechny vyplakala,

žádná více v oku nezůstala.

Slyší kněze, slova smutná, svatá,

její duše s duchem chotě spjata:

hrudy, které na rakev již tlukou,

nejsou pro ni vzrušující mukou.

Od hrobu ji bledou vedli domů,

ona nenaříká na pohromu.

Tam, kde upevněn jest uctívaný

svatý Kristův kříž a obraz Panny,

u prázdného manželova lože,

zasténala, žalně: „Ó můj Bože!“

Trvala tak chvíli mimo sebe,

choť jí ukazoval krásné nebe.

Dítek šestero též nemá řečí,

kolem dobré matky mlčky klečí.

Ozval plač se, výkřik: „Milá máti,

kdo jak otec o nás bude dbáti?!“

Tato slova mocné působila,

v srdce matky nová vjela síla:

„Otec v nebi, a já na té zemi

budu žíti mezi vámi všemi.

Mne i vás Bůh věčný neopustí,

budete-li otci ke cti růsti!“

Pravil nejstarší z těch sourozenců:

„Jako vůně z kadidla a z věnců

k nebesům šla u otcova hrobu,

tak měj Bůh ctnost naši v každou dobu.

Ctěná matko, blaze žijte s námi,

my se vděčně vésti dáme Vámi!“