Útěcha pro láskou nešťastné.

Je ten Amor šelma přeci,

že tak smrtelníky šidí;

nebť, že klamáni jsou všeci,

to svět vidí – to svět vidí!

Vyvádí je na vrch střechy,

ukazuje samé ráje;

pak je nechá bez útěchy,

když jim uschly lásky máje.

Samým bolem, samou strastí

každá láska započíná;

přesycena pak kdy slastí,

mizí, prchá, zapomíná.

Bláhoví, kdož zoufanlivi

pláčete na lásky hrobě!

K čemu nářek úpěnlivý?

Zavýskejte raděj sobě!

Co by platno bylo v žití

takové vám „potěšení“,

kteréž, jak to samo cítí,

pro vás není – pro vás není?

Neníť los to nejsmutnější,

jak už známo – ty můj pane!

když kdo svoji znejmilejší

nedostane – nedostane!

Má-tě Amor v torbě svojí

vedle šípů, vedle špiček

také ještě střely dvojí:

vařečku a pantoflíček.

Rovněž znamenati třebí,

jaké konce láska brává –

započavši v sedmém nebi,

v „Palečku“ že dokonává!...