Útěcha v nesmrtelnosti.

Když nademnou mračna táhnou

Neštěstím obtěžkaná,

Prsa bolem proklaná

Darmo po ulevě prahnou:

Tu obrátím zrak do výše,

A v tom moři blankytném

Tato slova čtu si tiše:

Vždyť jiná jest ještě zem!

Když na svět se zblízka dívám,

Vždy jarý mne pojme hněv;

K srdci vstupuje mi krev,

A tu smutné chvíle mívám.

I proklínám šalbu klamnou,

Vida cnost ve spolku zlém;

Však tu hlas se ozve zamnou:

Vždyť jiná jest ještě zem!

V noci chladné když slzívám

Nad mé lásky mohylou,

Tvář od žele unylou

Darmo před měsícem skrývám:

Zdá se mi, že vrby černé

To si praví v šeptu svém:

Zas se sejdou duše věrné,

Neb jiná jim kvete zem!

Když lichá se moudrost směje

Přepiatému šílení,

Že zde v marném kvílení

Nad domnělou vinou vzeje:

Mě nezvrátí slova mylná,

Jinák psáno v srdci mém;

Neb v něm víra žive silná,

Že jiná jest ještě zem.

Nuže světe, svodný světe!

Všech tvých nebojím se zlob;

Zchvať mé tělo v časný hrob,

Duše pro budoucnost kvete!

Kde nezajde slunce jasné,

Věčný máj se zelená,

Vyjeví se mé sny krásné:

Tam uzřím tě, vlasti má!