Útěcha vzdálených.

Ó, jak to těší, v prvním rozkvětě

když nalezli jsme duši ve světě,

o které víme, že nás má přec ráda!

Tu hlad náš dávný v mžik se skonejší,

tu život náš je opět šťastnější,

a tepla víc se v jeho zimu vkrádá.

Jak v lesů temno zlatý paprslek –

tak s očí ženy onen sladký vděk,

jejž láskou zovem, když nám v prsa skane,

hned motýl v něm se býti duše mní.

a v mžik se vrátí snové příjemní

zas klid nám dýchat v srdce rozervané.

Tu víc než jindy sladká samota

nás láká k sobě z ruchu života,

máj nové zvuky zbouzí v nás, prv němé,

tu s touhou stále ždáme zátiší,

a blaho v něm je pro nás nejvyšší

– jen o těch sníti, které milujeme!

A když pak snujem kdesi v zeleni

své dumy o nich, sami vzdáleni:

vždy hruď nám těší rozkoš nevýslovná

a bezděky nám slétá ve rty smích,

když víme jen, že věrná láska jich

i v dáli tam – se zde té naší rovná!