ÚTĚCHA.

Tam kde skála podle skály

u vod safír paty smáčí,

ne větší než hnízdo ptačí

otce tvého domek malý.

Tam se réva s révou snoubí,

rámce oken břečťan vroubí,

stará jabloň hlavu níží

pod svých květů vonnou tíží

a na střeše za komínem,

na výsluní v klidu líném

čáp zobákem vesel klepe,

jak by říkal: Bude lépe!

Ba že, čápe, lépe bude!

Už je jaro dávno všude,

všude ševel, ruch a hnutí.

Jiřičky zas hnízdí v krovu

a doškovou střechu znovu

tučný netřesk květy žlutí.

Ba že, čápe, lépe bude

i v mém srdci, všude, všude,

jen co lapím ve své sítě

Verunku, to krásné dítě!