Útěcha.

Selanka hvězdná večerem dýše

v duši mé budíc útěchu sladkou,

že Tě zas uzřím za dobu krátkou,

jakmile do snů tajemné říše

odejdou všecky myšlenky dumné,

žes byla u mne – že nejsi u mne.

Nechoď mi ale s ubledlou skrání,

s otázkou trpkou na svadlém retu,

proč se k nám nejspíš za lásky květu

sklamání zlatých nadějí sklání,

leč přijdiž ticha, s úsměvem v líci –

jak je Ti lehko ve hrobě spící.

Mysli, že dřímáš v náruči mojí,

zdá-li se Tobě země ta chladnou,

mysli, že nemám vzpomínku žádnou

nežli tu, která těchou mě kojí,

že, co mi touhou po Tobě vadne,

Tvým zjevem v sen můj poznovu zmládne.