ÚTĚCHA.

Po smutně půvabném tom vonném okamžiku,

dech ženství nejčistší kdy kol mých skrání zavál,

já v pochvu zarazil své nenávisti dýku

a v ňadrech udusil závisti smrtný nával.

Já vypil hořkost svou a vzpřímen stoje tiše

do modra věčnosti jsem upřeně se díval,

zkad hudba smíření v mrak smutků našich dýše

a píseň pohřební zas mnohým snům jsem zpíval.

Však ohněm Bolesti jestlis’ mne, Bože, stihl,

by sčistil’s duši mou a cenu moji zvýšil,

já za blesk děkuji, jenž v moje srdce švihl

a symbol očisty v erb touhy mojí vyšil.