Útěcha

Nechť mluví voda tekoucí, nechť mluví mrtvý kámen,

nechť vítr žaluje, tmou kmitne blesku plamen,

však rty nechť němy zůstanou a srdce jenom mluví,

když jdeme krajem tím, jenž k nebi hledí zmámen

jakoby chápat nedoved to řícení se dějů,

ten kámen mluvící, ty němé rty, jich mráz i plamen,

jakoby nemoh uhodnout, co snem, co skutečností,

co je to volným být, co mlýnský na krku mít kámen,

jako by ze sna těžkých dum se rozpomenout snažil,

že jiskra duchovní se změnit může náhle v plamen,

když zvíře odpadne a bůh když k nebesům se vznese,

že voda bleskem můž’ se stát, oživnout může kámen,

že němý může promluvit původní lidskou řečí,

žár může kovy roztavit – okovy spadnou s ramen,

duch strhne hmotu s sebou výš tajemnou silou tvůrčí,

duch, jehož živlem svoboda a symbolem je plamen.