ÚTĚCHA

Ticho, můj bratře, počátek slovo bylo,

i konec musí být, to buď ti útěchou.

Vše zhasíná, sotvaže zasvítilo,

neznámá něha zhasne i louč tvou,

jak matka zháší plápolající svíci

u hlavy děcka, které usíná,

by tmou se napojily zřítelnice spící

a tichem noci duše dětinná.

Je slunce žal a plamen bolest jest

pro ty, kdo spí; je měsíc přízrak mdlý

pro ty, kdo vyjí tmou, kdo přijmou hrozný křest

ohnivým jazykem, který pak v zemi tlí.

Opuštěn slovy domácích liturgií,

sám němý čekán jsi v tom chrámu mlčícím,

kde není modliteb, kde oblaka se svíjí

v dým, píšící jen jedno slovo: vím,

neb nejen tvůj, všech hlasy zmlknou zas,

jak té, která ti dala hodiny žvatlající,

by v smrti tmách hřímajíc povstal hlas

všemi a všech jazyky zpívající,

všemi a všech to slovy, jež lze říci,

vším zrním plné pravdy osení,

až starou plnost únavou dřímající

rozvlní nové řeči zahřmění,

až nových slastí žár a soli nových hoří

vyztuží v blátě smrti chaluh vlas

a země! vzkřikne duch nad kosmickými moři

a budeš to zas ty, tvůj umlčený hlas.