ÚTĚCHA.

Nenaříkej, moje milá –

vždyť je krásným širý svět

a ty můžeš křídla bílá

rozestřít a vyletět –

jen je směle vzhůru zvedni

nad pozemskou trýzeň všední

a zazpívej cestou k nebi,

že již neznáš lidských běd.

Trpěli, kdo milovali

vždy, má milá, jako my,

za to vše, co rádi dali,

zpět vzali jen atomy,

neboť osud, krutý vládce,

často, jako mstivý zrádce

na sliby je velmi bohat,

na skutky však lakomý.

Kdybych se tě ale tázal,

když tak smutna žitím jdeš,

zda mám, jak by cit mi kázal,

zrušit, čeho lituješ,

jako že jsi mojí milou,

bránila bys se vší silou,

aby ti nebylo vzato,

co dnes proklínati chceš.

Vždyť, jak den noc míti musí,

radost touží smutek mít

a ten, kdo bouř žití zkusí,

pochopí a čeká klid.

I my, trosečníci v davu,

časem dojdem' ku přístavu,

kde loď štěstí čeká na ty,

kdo dovedli vítězit.

Zoceleni dneška hořem,

jež nám život štědře dal,

proplujeme bouřným mořem

až k úpatí zlatých skal,

kde to štěstí, o němž sníme,

v lačné duše zachytíme

do dne, v němž nám nad rov vryjí:

Milovala – miloval.