Utěcha.

Mne již stinné háje, sad kvetoucí,

Mne ni Vesna více netěší,

Co dvé smutnočerných cipryší

Nad hrobem se chvěje lásky vroucí.

Všecko mrtvo! – Ach co srdce mroucí

Sladkou nadějí as potěší?

Zdali smrt mou žádost vyslyší,

Či mám věčně nýti v tužbě žhoucí?

O ne! – Tam, kde v plné kráse květe

Věčný, nepomíjející máj,

Tam mi v tobě, nadpozemský světe,

Vykvitne zas blaženější ráj.

Tamť se zjeví všecky sny mé krásné,

Tam i Línu uzřím v říze jasné!