ÚTĚCHA.

Ty ptáš se, srdce mé, kdy půjdem zas

tou cestou známou, krásné sny kde kvetly,

kde u cíle měl uvítati nás

zjev mladých tužeb, nádherný a světlý?

Už nikdy, srdce mé, už nikdy.

Ty ptáš se, srdce mé, kdy vichrům zlým

zas nastavíme smělou hrdost svoji,

smích naděje metnuvše ve tvář jim,

svou víru ve vítězství v každém boji?

Už nikdy, srdce mé, už nikdy!

A ptáš se, kdy se Bůh nám navrátí

a cestu naplní nám svatou září,

kdy budem směti v sladké závrati

v prach pokleknout před Jeho skvělou tváří?

Už nikdy, srdce mé, už nikdy!

Jsme nad propastí stále. Tma je kol

a pusto – v očích už ni stopy vláhy...

Ty ptáš se, srdce, kdy nám usne bol,

kdy dostihneme přece konce dráhy?

Už záhy, srdce mé, už záhy!