Útěcha.

Ve parném žití poledni

kdy vše mne nudou pálí

a naděje mé poslední

za oběť času splály –

Jak hojivý chlad oasy

jenž chodce pouští vítá

můj duch úlevy dochází

a z hrobu zář mu svítá.

I zdá se celý život pak

být těžkým snem jen duši,

jenž cloní jako černý mrak

svit, který srdce tuší.

Tož záři nebes, čistých dnů,

a nadpozemské slasti,

jež každou splatí hodinu

mně prošlých zemských strastí.