ÚTĚCHA.

Tak bezmocně jest mi se dívat, jak nemoc mi Tě odcizila...

jak apathická jdeš ke všemu, jen do svých ponořena chmur a děsů,

jež křečovitě svírají Ti ruce a plaší holubici Tvé duše,

že ubíjí se o mříž klece svého těla a krví třísní si křídla.

Krví srdce zmítaného záchvaty nezaviněného strachu,

hrůzy, jež nemá příčin, než v zmatení chorého čivstva,

ve výparech mozku, jemuž ono vše sděluje křivě,

radost obracejíc v žal, smích v slzu, v ztrnulost ruch.

A pomoci není, než čekat a trpět, přetrpět, přečkat,

zda dřív se roztrhne Melancholie závoj, či dřív svou zardousí oběť,

a jen s Walt Whitmanem šeptat si modlitbu pevného klidu:

„Potkati noc, bouři, hlad, výsměch, nezdar a porážky, jak činí stromy a zvěř.“