Útěcha.

Na rozcestí lípa stojí,

Pod ní malá lavička,

Na té každý večer sedá

Mlynářova Hanička.

Zraky svoje v tajném žalu

Brzy k zemi upírá,

Brzy k nebesům pohlédne

A slzu si utírá.

Obrázek tu matky boží

Na lípě se krásně skví,

K tomu děva ve svém žalu

Důvěrně a toužně zří.

Luna z oblak vystupuje,

Vůkol plane hvězdná zář,

Svatým mírem osvěcuje

Smutné děvy bledou tvář.

Nyní v dlaň hlavinku kloní,

Vzpomíná na blahý čas,

Když tu jako harfy znění

Zníval jí miláčka hlas.

Tady pode lípou svatou

Povždy on s ní sedíval,

A měsíček milosladce

Dolů na ně hledíval.

Žádný neslyšel jich sliby,

Jen ten malý slavíček,

Když si pod večer usednul

Do zelených větviček.

Žádný neznal jejich lásku,

Jen ty malé hvězdičky,

Jen ty stříbrolesklé vlnky

Kol plynoucí vodičky.

Nyní tady sama sedí,

Miláček ach ten tam již;

Pod zeleným rovem dřímá,

U hlavy má bílý kříž.

Proto dívka stále pláče

A ve hvězdný patří blesk,

Jako by tam zříti chtěla

Očí jeho zářný lesk.

Proto tiše vždy naslouchá

Písni ptáčka malého;

Jest jí, jak by naslouchala

Hlasu hocha drahého.

Jenom lípa mír jí dává,

Jinde nic ji netěší,

Neboť ji tu vždy obrázek

Matky boží potěší.