ÚTĚCHA.

Hledíme kalným zrakem lkání

na život jen co trampotu,

jak nesl by jen mrákotu

a nikdy také slunce za ní.

A vážíme jen bolest vlastní

a ne, čím jiné oblaží;

též naše vzhor šlo závaží,

když jiní byli méně šťastni.

Ba i když ti jsou od nás vzati,

kdož dražší byli nad všecky,

jest bol náš více sobecký:

vždyť želí člověk, sám že tratí.

A bude den, kde naše žití

jak z puklé hrkne nádoby,

a ztichnou naše žaloby

jak děcka pláč ve vlnobití.