ÚTĚCHA

Ó, nehořekuj v strastné době,

kdy obzor blaha se ti kalí,

kdy zloba nástrah činí tobě

a v temný háv tvůj život halí.

Tam pohleď na nebeskou báni,

kde jasných hvězdic milé sbory,

a odkud v srdce mír se sklání,

kdy dávno zašel den za hory.

Zrak hvězdic v jasný den nezírá,

ač stále drahou svojí pílí. –

Až světlo mizí, den umírá

a na krajinu klid se chýlí.

Jen v tichu nočním hvězdy vídáš,

kdy v temný plášť svůj noc tě hrouží,

za dne zrak oslněný míváš,

a oko marně po nich touží. –

Tak za dne rozkoše a blaha

tvé oko bývá oslepeno,

i netíhne tvá k nebi snaha,

když srdce světem ohlušeno,

v tom pustém hluku, lesku, mamu

tvé srdce často Boha vzývá;

tu duše v kořist padá klamu,

a rozkoš mrzkou za ctnost mívá.

Až strasti na tebe se řítí

a v noc se mění klamné štěstí:

pak teprv srdce Boha cítí,

zrak spatří hvězdu, jež mír věstí.

A proto nelkej – plesej v strasti;

neb tu Bůh volá k tvému duchu,

bys poznal blud, nalezl slasti –

a slovům Jeho popřál sluchu.