ÚTĚCHA

Les připíjí vonným douškem

z číše vrchovaté

mým snům.

Nad propadlištěm hoře

letí oblaka

do dáli.

Průzrační vzduch,

sluneční paprsky v stínu listí

otupují své rozžhavené šípy.

Staletí tudy prošla

a ryla vrásky v kmeny,

do mohutných lan spletla větve

a v plachtoví listí zahnala

vítr příhod.

A jeden ptačí trilek,

jedno ptačí zatíkání

stačí,

aby ponurý prales se usmál

širokým úsměvem dobráka

a tíhu věků střásl se svých beder

jako květ rosu.

Dým mlhy je spoután u kořenů,

oběť smutku nestoupá k nebesům.

Neslyšně odumírá prohnilá dřeň,

kolébku nových životů vyhlodal čas

na rozpadlé tkáni,

květy tam vsadil, jakých nevidět.

Dětská ruka z nich uvije věneček,

zahodí do proudu.

Daleko vrženy doplynou svěží

někoho potěšit.

Dálky se chvějí neviditelnou útěchou,

čas neslyšně letí

na rozpjatých křídlech osudu.

Zšeřelé lůno strže

pokryly stíny,

ulehly k spánku.

O novém jitru sní ponurý les,

vrchovatou číší připíjí věřícímu,

ze zakletí spánku probouzí úsvit.

Je den.

Buď pochválen den, který přináší světlo!