ÚTĚCHA

Když díkem zrosené své oči obě,

v nichž třpyt je noci, v sebe noříš něm,

když přivřeš zrak, že hvězdy nosíš v sobě,

jsi básníkem.

Když v nitra svého zasněžených hvozdech

svou ztratíš stopu, ztracen zrakům všem,

když najdeš se, že světa slyšíš povzdech,

jsi básníkem.

Když mezi zástupem, jenž tobě klne,

svou píseň vzývat znáš a zhrdat zlem,

když nemluvíš, že srdce máš tak plné,

jsi básníkem.

Když před madonnou pokleká tvé mužství,

však z objetí, jež mužů všech je snem,

sám pro svých hvězd se vyrveš dobrodružství,

jsi básníkem.

Když modlíš se: Jsem zrezavělý svícen,

jej rozlom, pane, ale k sobě vem

a zachraň plápol, tebou jenž byl vznícen –

jsi básníkem.