ÚTĚCHOU.

Plod nedůvěry uzrál v roklinách smutné duše tvé,

když o rozkoši snila jsi a svěžesti pleti mladistvé,

o plodu, jenž ssál tvou krev, by zvěstoval dalším věkům

prokletí i slávu ženy vděkům.

Rozlitý měsíc ve vlahou noc tě přivábil v zahradu –

co život, osud, bůh ti za vše může dát v náhradu?

Za oběť rozkvětí Svého v svod plachý rozkošnictví,

jíž daň platíš veškerému lidství?

Slz v zracích tvých já nesnesu, bych nestrhl tě vášnivě,

toť soustrast nejvyšší nad utrpením v údivě,

jímž bytost tvá jak celá příroda by rozplynula,

hádankou mythu ustrnulá.

Zas život číhá, by zradil nás ve chvílích šílených,

tvé smysly by omámil v polibcích horkých, plamenných,

tvé slabé svalstvo se nebrání, v bezmocném vření

se vzdáváš touhám oplodnění.

Střes nedůvěru. Nad světla hvězd se vztyč v zvonivé naději.

Dny zapadají, v zamávání smírném paprsky své vychvějí,

noc tichem pohřbí vše, noc tichem odpovídá

a žal tvé duše vyzpovídá.