Útěk.

Bílá hora douškem střebe vřelou krev,

Večerní mrak tiší bitvy strašný řev.

Již se Fridrichův voj brání patami,

Vítěz béře se pražskými branami.

Jede zakuklený jezdec k Náchodu,

Láním běhouna pohání k pochodu,

V ledví bode jej, jezd stále zrychluje,

Cvalem jede, co jen skoku stačuje.

Podál dráhy kovárnu jest viděti.

Žena vaří, kovář sedí u dětí.

V tom se zvenčí tluče na okenici:

„Vstávej, mistře, otevři mi vrátnici!“

Kovář se světlem se na dvůr šramotí,

Kvapně přichází mu jezdec naproti:

„Podkovu kuj, mistře, mému ryzáku,

Rád ti dám za práci míšek žluťáků!“

A bojácným zrakem dílnu obzírá,

Líce unylé si pláštěm zastírá.

Starý mistr skoumavě zří na oře:

,O tím rezkem, tuším, nikdo neoře!‘

„Netlachej mi!“ jezdec se naň oboří. –

,Nu, což pro uhlí jste přišel, rytíři?‘ –

„V nekvapu,“ dí host, „mi hrozí pokuta!“

Ještě ráz – a podkova jest ukuta.

Tajemný host rychle stoupá v střemení:

„V dáli jedu,“ vece, „a čas nelení!

Chci ti, statný mistře, státi ve slovu,

Na památku nech si starou podkovu.

Ke mzdě kladu ještě zlatý náramek,

A mlč dobře, dej si jazyk na zámek!

Zjevíš-li přec stihačům mé šlepěje,

Červen kohout na krovu ti zapěje!“

,Zradím-li vás, nech mne pozří vlčice!‘

Zlatem oslepený kovář odvece.

Jezdec důvěrně s komoněm hovoří,

Tu jej bodne – a již ti tam z nádvoří.

Sotva vkročí mistr s dary v sednici –

Buch, bác! znov se tluče na okenici.

Stane mistr, vyhlédne ven skulinou.

Před kovárnou stojí hejtman s družinou.

„Rci nám, zdaž tu jezdec nejel před námi?“ –

,Jel zde,‘ dí jim mistr, ,kdosi neznámý.‘ –

„Tys ho nejal, ó, ty kletý hastroši!

Toť byl Fridrich!“ sápají se zbrojnoši.

,Vězte pak, že dojel již ten chuděra,

S koněm v řece utonul zde s večera.‘ –

„Žel té pěkné ceny!“ jezdci volají,

Z výpravy své zpět ku Praze klusají.

Falckrabě se stihačům svým vyvinul;

Ráno na hranici slezské spočinul.

Upachtěný kůň se pase po stráni,

Jeho královský pán tone v dumání.

Vlhkým okem zírá psanec na Čechy,

Z ňader jeho vystupují povzdechy,

Není mu zde k srdci, vzlyká v úkrytu,

Čechám s Bohem dává, mizí v úsvitu.

Rod po rodě dědil kovářovu chýž.

Podnes v dílně podkovu tu uvidíš,

Již zde králův kůň zůstavil na dvoře;

O králi se lecos dovíš v hovoře.