Útěk na Sionu.

Když Pánu již se přiblížila

ta velká hodina,

v Getsemane když lomozila

už cháska zločinná,

co učinili Jeho milí,

ten hlouček zaleklý?

Ach, všickni Mistra opustili

a všickni utekli!

Než, sám a sám v své krve nachu

když boj svůj dokonal

a sokům svým když ku postrachu

co vítěz z hrobu vstal,

jak uslyšeli uprchlíci

triumfu slavný vzkaz,

jich hlouček věrnosť slibující

se k Pánu vrátil zas. – –

A dnes, kdy opět pravdy Krále

svět soudí soudem svým

a plémě jenom hříchů znalé

chce z Něho mít svůj šprým,

kde opět s Něho ruka smělců

chce strhat božství zář

a rota tupých sevšednělců

Mu plvá v svatou tvář, –

a dnes, kde Pilátů dost všudy,

již vidí v tom svou česť,

že šklebiť smí se v lidstva trudy

jich vtip: Co pravda jest? –

je šik těch našich legionů

prost zrády, nevděku?

Ach, běda! Běda! Po Sionu

vše zdá se v útěku.

V prach lhostejnosti pohozena

tlí svatá kniha knih;

zbroj světla jiná pohřížena

v tůň spisů nečtených.

A z prázdných chrámů smutek zírá

za lidem nevěrným

a na bojišti kořisť sbírá

jen nevěra a – Řím.

A kam že prchají ty davy,

ti syni Táborů

od znaků známé staré slávy,

od Krista praporů?

Ach, jejich krok i srdce touží

po vůni obětisk,

kde zlatému se bohu slouží;

ten bůh se zove: Zisk.

Před bůžkem tím co hřích? Co spása?

Co cnosť a láska? – Nic.

Zvěsť lepší jeho slovo hlásá:

Jen peněz, peněz víc! –

Ach, Bože, kam až kles náš smělý,

náš toleranční vzlet!

Ach, Bože, jak jsme sevšedněli

v tom běhu svých sto let! – – –

Ó lide, tak kdys věrný, statný,

což víc se nevrátíš?

Což cele jak syn marnotratný

díl otcův utratíš?

Což zasloužil to ten Rek z nebe,

že tak jím pohrdáš?

Což soudu, který stihne tebe,

se více nelekáš?

Ach, lide Husův, vstavší z hrobu,

svých předků vyslyš vzkaz

a zanech bídných hmoty robů

a vrať se, vrať se zas!

A ku Kristu se shlukni zase

a z prachu výš nes zrak

a v nové slávě, v nové kráse

se zaskví český znak.