ÚTĚK Z TICHA

Pták u vrb teskných v tichu vod

umlknul nenápadně.

Večer se k vodě nachýlil,

vtělil se ve vod doprovod

a v celé nebe zrcadlené,

že vykotlané kořeny

se zdály mlčenlivé na dně,

jak kosti dávno vybělené.

Ten večer tolik smutný byl,

vrbami promluvil.

Když vrby mluví k někomu,

jsou nejtesknější ze stromů.

Ten večer tolik smutný byl,

ba zdálo se,

že větvemi vrb zalomil

jak ruce marně vztažené

po všem, co smrti vzdalo se.

Já, živí, toužím objat vás

a přidružit se ve váš hlas.

Já toužím lidi potkat kdes

u žitných polí nejraděj.

Mám předtuchu v svém srdci dnes.

Kde voní lesem, jahodami,

mne bude přec jen nejlehčej'.

Chci v kole zřít se, držet dětské ruce,

Chci srdce slyšet bíti prudce,

ves výskat veselými hrami

a po smutku zřít divý tančit rej.