UTĚŠENÉ POPATŘENÍ

A žijem. Jak? Nu, dobře jednotlivě,

ba, blahobyt je na té naší nivě

a tak jsme syny přítomné jen doby,

jak včerejšků a zítřků nebylo by.

Jsou mračna na obzoru – obav není,

jsme důvěřivě na vše připraveni –

což, nějak bude; kdo je demokratem,

o svoje já se stará moudrým chvatem.

Čas tloušťky přišel na národ a na lid.

Tak jednotlivě. – Nač si prsty pálit

pro prapory a jakás kolektiva?

Je dobře, když tvá osoba je živa.

Tož tedy slavným rekům od Zborova

narostla břicha. Též ta živnost nová,

jež z rakouských nám zkvetla kriminálů,

je rovna výhodnému kapitálu.

A obchod v perech – nad ten věru není,

leč nutno k peru přidat přesvědčení,

jež ostatně se přidá velmi lehce,

neb přesvědčení samo nikdo nechce.

Zvyk nádavků pak u nás vůbec kvete:

Když koupen vůdce, stranu dostanete

nádavkem k němu. Tak se přišlo na to,

že máme stát, jak snil kdys o něm Plato.

A jestli něco smutek jakýs budí

a pošetilce ještě nějak trudí,

toť pohled na prapory z anno kdysi,

jež odhozeny v blátě smutně tlí si.

Ztratily barvu, svěžest veselosti –

což – sloužily kdys, pašol! – na tom dosti –

dnes neví se už, co by s nimi bylo

a žerděmi se pěkně zatopilo.

Těch bojů, v kterých vlály, nyní není,

a dobře tak. Nač marná zápolení.

Řím soudili jsme v dobách revoluce –

dnes líbáme zas uctivě mu ruce.

I vlastní dějiny jsme zrychtovali:

Hus? Do musea. Jiní reci vstali:

ten svatý Václav. Možno pro útěchu,

že vrátíme se taky ku Vojtěchu.

A Jana z Lucemburku odkuds kosti

si převezeme s hlučnou nadšeností.

Přemysl Oráč také přišel k právu –

tak slavme dále slávu slavných Slávů.

Snad takto duše zakrňuje řádně –

i to se spraví. Též prý nenápadně

zeslábla páteř, změkly kosti jaksi,

a svědomí se scvrklo při té praxi –

Nic nevadí nám, neboť žijem, žijem,

vše zaháníme optimismu kyjem,

ty dnešky vyleštěné se nám blýští

a salutujem pyšně dobu příští.

T. G. jak vždycky: presidentsky stroze,

a E. B. ve své svatojanské pose

jsou ovšem optimisty beze hranic –

(ač z dnešků je jim velmi často nanic).

A vůbec máme spousty optimistů –

dík práci obezřelých žurnalistů.

Ó velkolepí naši žurnalisti!

Ti často 2 x 2 = 4 zjistí –

a také 5, jak potřeba to káže.

Jsou tribunálem velmi tuhé ráže

v umění, vědě – není odvolání

a nikdo se už nepokouší ani.

Básníci četní proměnili lýry

na jazz-band. Právem. Byl to přepych čirý.

Teď možno tolerovat šprýmy tyto,

když nerýpají a nic nestojí to.

I humor máme! „Psiny“! Jak z nich živo!

Už ve velkém se robí jako pivo,

padesát listů už se o ně stará

a především ta naše mládež jará.

Je tedy celkem o vše postaráno

a klid by byl. Jen strany, strany, ano,

jen tam to stále vře – toť závist litá,

jež zrabiátní vepře u koryta.

Nu, utěšme se... nic netrvá věčně.

Stát u těch koryt nelze nekonečně.

Až budou syti... všichni beze křiku...

mír trávení pak skane v republiku.

Co víc chtít? Vidno, vše že v pořádku je

a to, co není, dál se napravuje –

svých věcí správu dobře v ruce máme

a tak ji dětem našim odevzdáme.