Utišení.

Proč se v hlukotu měst zůřivé zbaviti

Vojny příteli chceš? V pramenu rozbroje

Zhativ srdce ti klam y

Jedu nalije v rozkoše.

Vystřel z těsnoty pout! v krásy a neviny

Lůně vyvoliv byt, hledaje útěchy

V chrámu moudrosti čisté

Přiviň k prácy se sladivé!

Ať sy hrdina svět slítaje zplozuje

Divy, zmařuje řád! zmateli otroky,

Archymedes se zmocníš

Vlasti zpytuje příběhy.

Ctného národu květ, zvěčněné oslavy

Krása, jednoty stán pohne tě k smělosti,

Duch se bleskem zvýší,

Srdce okřeje pokojem.

Zostřiv hrdosti cyt, zhlížeje v chlubného

Světa lesky se taž: V tétoli hrdiny

Bohy, rozkoše ráj, zem

Vaše zrozuje čistotě?

Hle! náš Přemysl sám za pluhem kráčeje

Tvoří z pustiny sad, rozumu světlem a

Mravy, národu vášně

Zkrotiv zpevňuje jednotu.

Nebe směje se naň, ouroda sype své

Do Čech poklady, mír spojuje rodiny

Láskou, víra se čistí,

Krásý moudrosti svatyně.

Vojny vyjdeli mrak, knížata otcové

Kvapí v záhuby proud, zmatené národy

Plaší z lidnaté vlasti,

Věční pokoje lahody.

Mezy hvězdami stkví slunce se plodivé,

Karel láska a čest národu pilného;

Tvůrce slovo jen dí; a

Řád se rozvine z směšice.

Jako zhojňuje máj krásyvé květiny,

Jako po suchu dešť ourodu k bůjnosti

Pudí, tak se y v Čechách

Rojí ctnosti a poklady.

Láska kraluje zde, krůpěje nevinné

Krve neteče v prach, neplyne z oka jen

Slza radosti sladké;

Štěstí moře se vylilo.

V mocy příteli vstaň! směle se velkého

Mžikem národu ptej: Smíteli obrové

V boj se pustiti s námi,

Jak my předky své slaviti?

S hanbou umlkne chlap vítěze tvrdého,

Srdce zvýšené tvé rozplyne v rozkoši,

V zlatém věku se ztratí

Hrůza mořivé nehody.