Utišení.

Že vlhko sychravé se nad náš obzor níží,

a v mlhách obloha se tratí ohvězděná,

a smutek vtíravý k nám tiše tmou se blíží,

na výspy zoufalství loď naši zvolna žena?

Na stín ten zapomeň, o duše, jenž se plouží

vždy úže kolem nás a v cestu naši lehá,

v svou schyl se samotu, v sen plamenný se vhrouži

a vzplát dej ilusi, nechť marně do tmy šlehá.

Buď klidna, duše má! By touha žhavá vzlétla

do dálek slunících, v déšť ohně, v proudy světla,

noc zimní nad námi se stmíti musí prve.

Buď klidna, duše má! Snů mdlobné květy v pýše

svůj kalich ohnivý jen na té zvednou líše,

již dříve zmrvila jsi tokem vlastní krve.