UTIŠENÍ.

Krvácí západ jak pták poraněný nad lány zrajících polí,

ohnivé pláštíky máků smějí se ze zlatých vln,

mlčení slavné hovoří ke mně

z dřímoty země:

vůně kvetoucích mezí o života vypráví kráse,

o zániku všeho, co bolí,

mír, jímž podvečer vlahý je pln.

Mé žaly drobné, lidské, pošetilé hasnou jak po ránu stíny –

netoužím po lidech, městě, zde líp je srdci, Ó, vím,

království boží hovoří ke mně

z pokojné země:

z bzukotu čmeláka, jenž s bodlákem houpá se líný,

z půvabu kopretiny,

z mateřídoušky, v níž hemží se mravenců čiperné pluky,

z lesů, z nichž modrý vine se dým.

Srdce mé bije jak zvon uvolněný v předvečer velkého svátku –

spříznění s přírodou cítím, blaží mne, spíjím se jím,

s čmeláky hovořím, s mravenci v trávě

bratrsky, objímavě –

chápu jich starosti drobné, cítím je, dorůstám k nim,

tulím se důvěrně k zemi, v níž laskavou miluji matku,

nejmenší z malých bratry mi jsou –

a není ve mně bolestných zmatků,

já věřím, já vím:

slzičkou jsem i mateřídouškou –

žebříčkem pokorným, prostým.