Útočiště tonoucích.

Juž slunce zhaslo – měsíce srp bílý

jak lampa zplanul nad velikým rovem;

kam padne paprsk v moři smaragdovém,

tam jak by oči šelem zajiskřily.

Jest mrtvý klid, jak bývá nad hřbitovem,

vzduch od břehu jde plný vůně, síly;

na vlnách pluje člun – teď zastavili

šíj opálenou plavci mdlí juž lovem.

Tam z vln se noří obraz Matky Boží:

než spat jdou, vždycky prosby své tam složí

za bratry, kteří bloudí mořem v dáli;

jak myslí na ně, ruce úže spjali,

zpěv jejich letí přes ta vodstva širá...

Než moře pod nimi jest hlubší jejich víra.