ÚTOČIŠTĚ.

V svých prsou hledej; koutek najdeš malý

kdes v krytu nejzazším, kam světa vír

své vlny nevrhá, ni hluk svůj z dáli

a nad vchodem kde napsáno je: Mír!

Kam utéci se můžeš v těžkou chvíli

a poodechnout bezpečen a jist,

kde zášť a zloba nikdy nezranily,

kde i od vlastní viny zůstal’s čist.

Kam nevstoupila nikdy noha cizí

krom nejdražší, již dávno kryje rov,

však její stopu, ač ti v světě mizí,

zde najdeš zas a zulíbáš ji znov.

Snad nevešel’s tam dlouho; pavučiny

vchod opřádají, obav šerý drak

ti brání. – Pojednou však o skaliny

tvé celé žití tříští se co vrak.

Tvé činy prázdné, liché tvoje touhy,

tvé naděje a sny, vše bylo klam,

a marný celý žití zápas dlouhý,

a na rozvalech všeho stojíš sám.

Ó pak se rozpomeň! – kdys jinak bylo...

kde? – Ach tak dávno! – Ano, domů zpět

v své nitro zas, – v ten koutek tam, kde zbylo

vše netknuto, když vše ti zmařil svět.

Tam uchyl se a buď cos tenkrát býval,

když hlavu skládal’s matce do klínu

a znovu sni tak čistě, jak jsi sníval,

a slyš své srdce tlouci v tišinu.

To neoklame! – v sporné světa hluky

vždy stejně bije, v skepse posměšek,

mudrácké šalby, tvrdé věrouky:

jeť na věky a ony pro dnešek.

Jeť, co ti poví, balšám na tvé rány,

je věčně světlou září v žití šeř,

je kotvou tam, kde lodě stroskotány

jsou tisíců. – Slyš, neptej se – a věř!