UTONULÁ.

Nechtěla jí voda v tůni,

vynesla ji na výsluní.

Utopená! Utopená!

Joj, toť Eva Salajčena!

Co tu očí zaplakalo –

vždyť ji každé děcko znalo.

Ach, to krásné čelo bílé!

Ach, ty černé oči milé –

běda, kdo v nich světlo shasil:

vrah – on útěkem se spasil!

Za ním, za ním na vše strany

tu je kůň již osedlaný,

a tu, hle, i provaz lněný

na jívě proň pověšený...!

Po vrahu však ani stopy. –

Ať se toho úřad chopí!

Přišli ze Senice páni,

podepsali dobrozdání:

,než by děcku život dala,

radši sama si jej vzala.’

Sama? Chuďas! nu tož, vida!

Sama Bohu zodpovídá. – – –

Všichni odešli. S ní tady

zůstal sám jen biró mladý.

Sám a sám – nu, kam se děje,

rychtář mladý že se chvěje!

Čeho nezřel nikdo z lidí,

on, hle, s hrůzou tady vidí:

Na labutím krku děvy

bleďounkých pět skvrn se jeví.

Rumění se, červenají...

už jak žhavé uhly plají.

Každá jako ohník malý,

ale pálí, jeho pálí.

Žhou jej v prsty pravé ruky:

běda, ó, toť pekla muky

za to, že vy, prsty dravé,

vryly jste se v hrdlo smavé,

v hrdlo, jež jste hladívaly,

když jste Evu objímaly. – – –

– Na jívě, hle, provaz lněný

nebyl darmo připravený,

někdo je v něm: oběšený

biró! biró-představený!