UTONULÁ. (I. HLASY NOCI.)

Cesta tu k vodě ušlapaná,

šla tudy celá uplakaná.

Kdo po té cestě chodili,

hoře v svém srdci nosili.

Hoře své těžké, teď i dřív,

Pánbůh sám buď jim milostiv.

Teskné nás vzbudilo žalování,

konec že, konec je milování.

Tam, mezi lidmi, že nelze už žít,

mrtvých že tichý sen lépe je snít.

Že už teď zapomněl,

kdo dříve v lásce měl.

Daleko, daleko od lidí,

bolest mou nikdo nevidí,

měsíc jen bledý, tichá noc.

Na lidské jsem hoře

tolikrát se díval,

smutné oči, tváře

ubledlé jsem líbal.

Hladím tvoje čelo,

v oči se ti dívám,

o večerech lásky

píseň tobě zpívám.

Bledou tebe líbá,

snivá moje záře –

tichým bolem lidským

zbledly moje tváře.

Tulák na cestě. Vždycky jsem ti říkal,

láska je jak květ,

uvadne a nikdy

nevrátí se zpět.

Nevzkřísí už slzy,

co Bůh jednou vzal –

zapomeň, že jednou

jsem tě miloval.

Zapomeň, že jednou

měl jsem tebe rád,

škoda naší lásky,

škoda nastokrát!

Za nocí tichých, těžkého jak ze sna,

tesklivé vzdechy vystupují ze dna.

Stesk, bláhový že, lásce kdo dnes věří,

hladinu vodní lehce ještě čeří,

když hvězdy uhasly už poslední,

a dlouho ještě, když se rozední.

Žalem, bez útěchy, my jsme umírali,

hoře své jen nebi, noci žalovali.

Sami, bez útěchy – když nebylo síly,

bolest naši vody chladné utišily.

Nad námi se chladné vody uzavřely –

Pod topoly někdo ještě vzpomene-li?

Vzpomene-li, koho rádi dřív jsme měli,

komu na světě tom jednou žít jsme chtěli?

Vodní má říš mír ti vrátí,

na všecko zapomeneš,

na vše, čím trpělas’ tady,

na všecku žití tu lež.

Měkké ti připravím lože

z vodních trav, zelených řas,

v tichý sen uspí tě vlny,

těžký ti rozpletou vlas.

Hlas na břehu.

Ve vsi pod topoly zhasili už světla,

sama, opuštěna, na vás vzpomínám.

Odpustiž vám nebe, čím jste ublížili

ubohé mně, odpusť vám to Pánbůh sám.

A mně, dobrý Bože, nešťastné a hříšné

odpusť, čím jsem smutná snad se prohřešila.

Sama opuštěná, v nejtěžší své chvíli,

klid a zapomnění hledám na dně vod.