UTONULÁ. (II.)
Milým opuštěna, lidmi zavržena,
za tmavých jen nocí na břeh usedám.
Bledou svojí tváří, vodníkova žena,
teskným naříkáním, chodce ulekám.
Ke vsi, pod topoly, hledím v tmavou noc...
Moje mladá léta neužila světa,
nevrátí je nikdy žádná mně už moc.
Moje bledé dítě s rybkami si hraje,
v hebký vlas se jeho řasy vplétají.
Z drahých doma ve vsi nikdo nepozná je,
kolébavé vody lásky nedají.
Studené, tmavé noci jdou,
smutku a stesku plny jsou.
Do cest už listí napadá,
tesklivá, těžká nálada.
Nemělo být tak, nemělo,
co chtělo žíti, zemřelo!
Teskno mi, smutno, teskno je,
nemám tam dole pokoje.
Tam, mezi lidi toužím jen,
za nocí, i když svítí den.
Po teplých toužím večerech,
jak o nich snívám ve svých snech.
Večerech lásky ztracených,
jak o nich snívám ve snech svých.
Světla, jež svítí ve vsi tmou,
lákají smutnou duši mou
vrátit se do vsi k lidem zpět,
do oken jedněch pohledět.
Jednou jen – slyšet jeden hlas,
a pak se k mrtvým vrátit zas!
Nikdy ach, nikdy, nikdy již,
lásku svou mrtvou neuzříš.
Napadly mlhy do polí,
srdce už, srdce nebolí!
Daleký, širý, širý svět,
co na tom, uvad jeden květ?
Květ jeden cestou utržen.
Uvad! Ach? Jeden, jeden jen!
Milým opuštěna, lidmi zavržena,
za tmavých tu nocí na břeh usedám,
teskno je a smutno vodníkově ženě –
ke vsi pod topoly hledím, vzpomínám.
Bledé tvoje dítě
zveme k svojim hrám,
zveme, kolébáme,
sem a tam, sem, tam.
Odleskem když vody,
vzplanou třpytných hvězd,
po nich vztahuje se
drobná jeho pěst.
Tichým šepotáním
konejšíme pláč,
dumné pějem písně,
nevzbudí se spáč.
Pějem, kolébáme,
houpy, houpy, hou,
bledé tvoje dítě
dříme pod vodou.
Jednou jen – slyšet jeden hlas,
a pak se k mrtvým vrátit zas. –
V lidských staveních tam,
zlobný jakýs lid,
slitování nezná –
zde jen najdeš klid.
Čas se dolů vrátit,
dítě čeká tam.
Vrať se, zapomeneš,
na lež, lidský klam.
Z vodních trav tam lože,
z řas je pod vodou,
vrať se, v náruč vezmu
bílou ženu svou.
Čas je se vrátit dolů již –
jeho už, jeho neuzříš.
Dítě tvé dříme v hlubině,
studených vod tam, ve klíně.
Co platna touha všeliká?
Ubledlou ženu vodníka
objetí čeká mrazivé,
zelené oči děsivé.
Do vod se chladných vracím zas,
slábne můj, zmírá, teskný hlas.
Vzpomene někdo v dědině,
vzpomene v této hodině?