UTONULÁ.

V sítinách, kolem rybníka,

půlnoční vítr naříká – –

A světýlko tam nad vodou,

tajemně hoří noční tmou –

To v bludičku je změněna

lidská tu duše, ztracená...

A kdo ji ve tmách z dálky zří,

své kroky jinam zaměří.

A nedbá zlého mámení

a dělá kříže znamení.

Jde poutník nocí sám a sám,

vstříc kráčí nočním temnotám.

Daleký ještě před ním cíl,

v tmách s cesty sešel, zabloudil.

Tu náhle, zrak jak otočí,

světýlko v dálce proskočí.

Světýlko tmou se chvějící,

tak, jako plamen nad svící.

A jak je poutník v dálce zří,

hned kroky k němu zaměří.

Nepoznal zlého mámení,

nedělal kříže znamení.

„Vítej mi, lidské přístřeší,

kde se má mysl potěší!

Kde bude oheň v jizbě plát,

vesele vrčet kolovrat.

A kde snad, v šerém přístěnku,

švarnou já najdu panenku.

Panenku, jako z růže květ,

jež se mnou půjde v širý svět.“

K světýlku poutník jeden spěch,

však náhle stane, tají dech –

Kol teskně šumí sítina

a před ním – vody hladina.

A nad tou vodou studenou

zří pannu, všecku zelenou.

A její rusý, dlouhý vlas,

proplétá věnec z vodních řas.

A světýlko jí nad hlavou

tajemně hoří noční tmou...

To v bludičku je změněna

lidská tu duše, ztracená...

Chvěje se poutník, dělá kříž,

však bludička mu stále blíž.

„Oh, můj milý, oh, jak se máš,

a zda si na mě vzpomínáš?

Jak jsi mi věrnou lásku lhal,

bídně mě zradil, oklamal?

Věneček strhl, k hanbě sved,

a odešel's mi v širý svět.

V daleké prodlel's končině,

a já tu – ve vod hlubině.

Bez pekla jsouc i bez nebe,

sedm let čekám na tebe.

Sedm let čekám, noc co noc,

až mi tě vydá boží moc.

Čekám tu, skryta v hlubinu,

na svojí pomsty hodinu.

Hoj, teď jsi mým a já jsem tvou,

žít budem spolu pod vodou.

Žít budem život veselý,

spát budem v jedné posteli.

V posteli z řas a z ostřice,

uprostřed vodní světnice.

Spát budem celý boží den

a přehluboký sníti sen.

A za to noc pak celičkou

v temnotách svítit bludičkou!“ –

Než poutník v hrůze zasténá,

tiskne ho v chladná ramena.

Než Bohu duši poručí,

umírá v její náruči.

A bez dechu a oči v sloup,

zapad' s ní v chladnou vodní hloub...

A v zápětí tam nad vodou,

dvě světýlka zřít noční tmou –

To v bludičky jsou změněné

dvě lidské duše, ztracené – –