Utonulé.

Kráčely dívky po vltavských březích,

sličné, jak poupata růže.

Vichr se obořil, do vody spadly –

ach, kdo za neštěstí může?

Tonoucí chytly se plujících vorů

a spěly v neznámé dálky.

Voda se kalila vždy víc a vlny

vedly se skalami války.

Vepluly do Labe. Divoká bouře

v šedivých mracích se žene...

A potom našli je na břehu kdesi –

pod bahnem však zaplavené.