UTONULÉ ZVONY.

V hluboku moře, ó, na dně kdes

vlna je bílá střeží,

neví už nikdo tam o nich dnes,

na nich sloup siných vod leží.

Pohřben zvuk, kovový pohřben hlas,

večer jich nevzbouzí vonný,

zaspaly z rána matutin čas

v hluboku zmizelé zvony.

Veliké srdce kovové z nich

více se neozve v jitru!

v zvonech těch na věky umlčelých

srdce spí jako v mém nitru.

Je mi, jak obklíčen spoustou vln

v hloubky pad s vysoka skácen.

Ležel tam na dně stesku pln,

na vždycky, na vždycky ztracen...