Utonulý.

Čas podivných vln změtešil se vřavou,

ty ňadrům snesly růže, skráním jíní,

leč v jedno srazily se nad mou hlavou;

co nyní?

Jak socha jsem, jež zapadnula v moři,

jak socha živá s rozbolenou duší,

a srdce moje kvete, plane, hoří

a buší.

A růže plynou z něho na hladinu,

leč sluncem v leknínu se mění květy,

toť písně, jimiž rozkvétám i hynu:

mé světy! –