UTOPENÁ

„Hlava moje bílé sněhy,

tělo vyschlá blana trávná,

srdce plné touhy, něhy:

Kde jsi, kde jsi, milá dávná?“

„Utlučená, porobená,

zakřiklá se krčím křivá,

jenom ze sna volnost zpívá,

vodníkova divá žena,

mrtvá, ale přece živá,

na dně bahna utopená.“