UTOPENCI.

Noc hrůzy stihla loď. Jak míč ji chytil

zuřivý orkán, marně spásy hledá...

„Již plachty dolů!“ – „Stožár ve dví!“ – „Běda!“

A koráb v tom se na dno moře sřítil.

Tam zapadlé svit luny v cestu svítil:

šli, pyšný grand, cíp pláště jemuž zvedá

kluk černoch nesa čibuk, paní bledá

a děcko, plavci, jichž se každý štítil.

Šli, hudců sbor jim hrál. Pláň nekonečná

tu před nimi, blíž skalisko se kmitá

a divná tiš kol nehnutá a věčná.

Nechť výš to šílí, řve a hřmí až k nebi,

tu dole klid – jen medus tlum je vítá

a s utopencem gnom se na ně šklebí.