UTRPENÍ.

Zavřené brány u tolika měst...

A tolik pustin, tolik nočních cest

a tolik vod, v nichž noc se shlíží pouze...

když klopýtám, posměšný slyším smích,

(sedají hloupé sovy na větvích)

já šťastným však jsem v snu svém a své touze.

Jdu v nocích jen a odpočívám v dnech,

(je prudkým čelu mému slunce žeh)

jdu v nocích jen, kdy chlad se v stínech tříští,

kdy repot hvozdů hledá doprovod,

kdy ztichlým vzduchem hukot slyším vod,

kdy vítr tiskne vlny vřesovišti.

Tak sám tu jdu – po tolik mladých let...

Dnes oči mé v neznámý hledí svět,

svět, jenž je sluncem bílým.

Jsem cizím v něm... Nepru se o rozdíl.

Neb o léta jsem již se opozdil...

Nepoznán hlavu chýlím

a dí o mně, že šílím...