ÚTRŽEK DOPISU.

.....a já vložila jsem svoje štěstí

do tvých zmozolených, tvrdých pěstí,

neb jsem věřila, že láskou tvojí

stále lačné srdce mé se zhojí,

že tvá bytost, plná síly, života,

v náruč zapomnění mne pak připoutá

a mou prudce vroucí krev že ztiší,

a než dopiji tu lásky číši,

nežli vypiji krev tvého těla,

že se uspokojím, plně, zcela

a pak co vyžilá, svadlá stařena,

k zemi schýlím hlavu, svadlá ramena

a čekati budu vykoupení.

Odpust mi! V mé moci, věř, to není,

dostát slovu, které jsem ti dala.

Těžko jest se nasytiti z mála,

které, ubohý, jsi pro mně lačnou, měl,

a mně více dát jsi nemoh’, byť by’s chtěl.

Já odcházím navždy z tvého domu,

jsouc ochotna sloužit leda’skomu

a tak najít ztracené své štěstí,

pro nějž ochotna jsem vždycky nésti

vše, co osud prostituce přináší.

Čekám v klidu, až se k činu přihlásí.

Nelekám se bídy, ani strasti,

počestnost, toť hloupé jsou mi žvasty,

dutá fráze, která hezky zvoní,

normální když člověk k ní se skloní,

avšak pro mně, štvanou oběť žádosti,

trýzní byla vždy, ne štěstím, radostí.

Nuže – měj se dobře ve svém žítí

a možno-li tobě odpustiti,

odpust mi a neklň, prosím snažně,

věř, že srdce mé nebylo prázdné

a že toto není dílem nevděku.

Vždyť tak krásné odpustit jest člověku...