UTÝRANÝ, UTLUČENÝ...

Utýraný, utlučený

na tvář klesám v šedou hrudu – –

Což ten les je bez ozvěny?

Což vždy otrokem jen budu?

Doma žena milých lící

vzala by mou hlavu v dlaně – –

Jací jsme to trpaslíci!

Drsný hlas a bič je na ně...

„Máte mozek s myšlenkami?

Naše jsou, vše vypijeme –

král i kněz i bůh je s námi,

země, nebe, všecko němé...“

Cítím, jak mně mozek pijí,

cítím, krev jak ze žil střebou –

za rokem rok chvatně míjí,

marná touha: býti sebou...

Tvrdou lebku v kadlub hnětou,

mění podobu mé tváře...

Ty chceš k slunci za svou metou,

stůj však! slyš: bič otrokáře!...