Uvadla růže...

Uvadla růže bez lesků a vůně

a u sousedky mladé děvče stůně.

Ta, kterou nikdy nelíbali muži,

umírá zdlouha, myslíc na svou růži.

Vidím ji v duchu – bez ruchu a žití

a velké oči cizím žárem svítí.

Umdlená ruka padá s lože dolů,

a nad ní anděl splétá gloriolu.

Ve srdci prázdno, v hlavě vše se hatí,

a rety v hořký úsměv ledovatí.

A kolikrát tak zřít ji ještě budu,

než na tu hlavu první hodím hrudu!