Úvod, který mohl býti vlastně docela dobře vynechán.

Řval vítr od hor do kraje,

dech jeho lesy plenil,

rval střechy z domů předměstských

v ten den, kdy já se ženil.

A dosud slyším vítr ten,

jak řve a supí, létá

a vztek mám, že mne neodnes

hned tehdy na kraj světa.

Můj tchán, jenž pohled má křičící

a ústa jakoby němá,

na srdci nosí vždy tobolku,

v obém však nikdy nic nemá.

Sotva že slovo kdy promluví,

s pohrdou na vše jen patří,

dva lidi musí mít k obsluze,

při tom jí nejméně za tři.

Má tchýně, dáma veselá

a ku podivu malá,

oči má jako uhlíky,

sta ďasů jí z nich sálá.

A po celý den vykládá,

jak za pět roků schřadla,

a když nemůže doma spát,

tak zajde do divadla.

A švakra mám, je paedagog,

paterou mluví řečí,

šest let ho trápí ledviny

a burgundským je léčí.

Učenou napsal studii,

jak škodí noční bdění,

a dokud vím, tak jaktěživ

noc co noc doma není.

Má žena kypí, bují zdravím

a zrak jí moudře hledí v svět,

jak chápala by, kam já toužím,

jak znala by mé duše let.

A s jehlou v prstech stále chodí,

vždy usmívavá, zářivá

a jak mi knoflík z kalhot spadne,

hned zvedá ho a přišívá.

A v této ctěné rodině,

kde kal se s nudou mísí,

jak cestář články štěrkuji

pro naše časopisy.

A v článcích trůny podvracím,

boháčů bořím síně

a zatím stačí pro můj strach

tchán, žena, švakr, tchýně.

Jak šelmu tak mne krotili,

jak šelmu jatou v kleci,

já bránil se jim, jak jsem moh’,

však zdolali mne přeci.

Kouřiti nesmím, nesmím pít,

klít nesmím ani pěti,

a při tom tolik výčitek,

že nemám dosud dětí.

Však ještě soucit nezhynul,

ba, v lidstvu dosud roste...

on v naší služce náhle vzplál,

v nevinné duši, prosté.

Když ona stále slyšela,

jak bez dětí nám bědno,

tu v srdci svém se pohnula –

a povila nám jedno.

Jak se ten zázrak u nás stal,

v tu ještě slavnou chvíli,

tchán, tchýně, švakr, žena má

hlavy své sestrčili.

A poněvadž mně přáli vždy,

hned se mne moudře ptali,

zda-li snad nevím náhodou,

čí je ten capart malý.

Já trnul nad tou velkou ctí,

můj obličej se dloužil,

neb věděl jsem, té důvěry

že jsem si nezasloužil.

A ke služce je posílám

hned vybranými slovy,

ta že zná asi adresu

a možná že ji poví.

Pověděla, pověděla,

všechno řeknou ženy,

do dnes nad tím doznáním jsem

všecek vyjevený.

Můj pan soused je tím otcem,

už to pravda jistá,

můj pan soused, mladý vědec –

antifeminista.