ÚVOD.

Neznámý v obzor vyletěl jsem známý,

v to denní světlo, které se nám rostí

a proniká až v duši, třeba mámí

nás mnohdy leccos v žití ke trudnosti.

Co píši, cítím. K toku pravdy spěji

a k výši přes rovy a přes mohyly.

Chci světlo, světla v životě si přeji

i v neštěstí, v něž jsme se bohdá vžili!

Ty vzpomínky, jež oblétají, trudné,

mou hlavu dechem zahynulé doby,

to v životě jen světélko je bludné,

co vede v rychlou záhubu a hroby.

Vás, řádky skrovné, svěřuji těm křídlům,

jež zalétají k srdcím, která cítí,

kde pošly jste a jakým znikly zřídlům

a co že v oněch zřídlech plá a svítí!

Co bylo, bylo – musí lépe býti,

toť úkol světa, uměť víc, než uměl.

Kéž, řádky, smysl váš tak jasně svítí,

by každý, kdo vás čte, vám porozuměl!!