Úvod.

Nad krajinou širou temno vládlo;

dlouhá léta slunce nezaplálo,

dlouhá léta ani v šeru luny

údolí se na čas nezasmálo.

Tu, kde v polích, na hradech a v chýších

života ples radostný zazníval,

oněměly pole, hrady, chýše –

ani hoře hlas se neozýval. –

S klenby nebes, druhdy nad krajinou

protkaných květnými hvězdicemi,

temné noci mračna hrůzošedá

co pohřební roucha plynou k zemi.

Teskno, jako když mře bez vědomí

člověk, schvácen jedem smrtné mdloby,

a stín jeho ostatkům tělesným

hledá místa, bloudě mezi hroby.

Po krajinách táhly zvěsty hrozné

co severních větrův chladné chvění,

z hrobů skrytých že se objevilo

dvanáct lebek, v nichžto krev se pění;

když umlknou žalmové před Týnem,

když hlas dozní zvonů po klekání,

že se jelen parohů zlatistých

po Karlově starém mostě shání:

Vyšehradu skály že se boří

tknuté bouří otrávených dechů, –

že vysýchá lože Vltavino,

hrob budoucí poslednímu Čechu. –

A však žila ještě hrstka věrných

v smutkorodém snížení a v želích,

jako živou jiskry pod popelem –

teskný zárod ohňů převeselých.

Sbratřené vzájemným želu žárem

jiskry ty se staly ohněm svatým,

světlo rozlévaly nade krajem,

nad otcovským krajem truchlošatým.

Slyšeli jste dítko ze sna plakat?

synka, jejž strašliví snové děsí,

že mu sladká matička umírá?

Jak on úpěnlivě lká a volá,

a po matce ručky rozprostírá,

když pak matička ho v náruč béře:

jak ji líbá klidný rtem horoucím,

jak v mateřská ústa život vlévá,

život mladý celováním žhoucím!

Takto vzezněl žalostný hlas krajem,

hoře synů věrných – matce vlasti,

tak i k činům vroucně přisáhnuli,

ji odtrhnout z kraje nad propastí,

by nekleslo co vyhaslá hvězda

do tmy jmeno Čechů slávy skvělé,

druhdy vyšší na obzoru vědy,

než jsou jeho dávní hanitelé!

Na jich dílo tiché neskanulo

vznešených příznivcův usmívání;

za to však se na čin lásky plný

rozložilo boží požehnání;

a z pně staré, jež železem cizím

z rodné země rvána měla shníti,

mládě vyrostlo a rozkvétalo,

že co slávy strom se bude skvíti.

Z hrobů opuštěných vzešlo kvítí,

krásné jako v čas nového máje,

nám se vrátily života písně,

jako s jarem zpěvné ptactvo v háje.

Už netřeba lkáti, ale třeba,

život náš ať láska uzavírá,

a co z jádra vlastního se klíčí,

na nebeskou moc se podepírá.

Sláva buď života buditelům,

slušnoť, ať jim díků věnce vijem,

slušno též, své síly rodu dáti:

Bratři, pracujme, ať dále žijem!