Úvod.

Zpívej, Muso, klinkavými slovy,

jak narostly uši na oslovi,

kterak volku bůh požehnal rohy,

proč dal velikánům velké nohy,

a co asi ten žaloudek zkusí,

jenž ty uši, rohy, nohy strávit musí!

Nežli Šlupka v sněmě šláp si na svůj jazyk zdravý,

nežli Vrabec vyfňukal si záři kolem hlavy,

nežli Orang folianty zdělal vědou příští,

než Loudavá zvítězila čímsi na jevišti,

než moh Schmackes v družstvu divadelním páchat pikle,

nežli Štětka zvěčnil mladých selek staré kytle,

než svou estetikou pobil filosofy Straka,

nežli Zídka hvězdou stal se – ve znamení raka – :

vše, co bylo dosud namluveno,

nafňukáno,

naučeno,

nadeklamováno,

planirováno,

zmalováno,

filosofováno,

nedobudováno,

rozbilo se jako starý krajáč v střepy,

jak se zjevil X. Y., nový talent velkolepý!

Mělť on, pravda, každý zvláště velkolepé nohy:

od Českého klubu v Praze až až do oblohy!

Zpívej, Muso! – vzývám tebe plačky –

ať zas tluče hodný lid můj špačky;

nebudem ho věru ze sna plašit –

bychom nemusili za trest z našich časopisů

strašit, ouvej, děti strašit!